Vyškov, 3.5.2014 - Vyškovská padesátka má za sebou první ročník. A opravdu úspešný ročník ! Přemýšlel jsem, co napsat . Pak jsem na webu narazil na článek Radoslava Šonského, jednoho z učastníků opravdu extrémního závodu dvojic. Myslím, že jeho pohled bude pro Vás, čtenáře, daleko zajímavějším. Fotogalerii, kterou tentokráte svými fotkami výrazně vylepšil Ondřej Přikryl, najdeteZDE. A na video si počkáte na Vyškovské TV a následně na YouTube 
Elwig's Blog:
Asi před dvěma týdny mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval kamarád Ježek, se kterým jsem absolvoval vůdcovky, a položil mi zákeřný, hecovný dotaz. Tedy jestli s ním nejdu na Vyškovskou 50.
A protože jsem o tom už předtím uvažoval, jen jsem v záplavě jiných povinností nenašel čas (a odvahu) poohlédnout se po parťákovi, se kterým bych do závodu dvojic šel, byla moje odpověď jasné ano.
A tak jsem se v sobotu 3. května postavil na start svého prvního závodu takové délky. A rozhodně toho nelituji.
Celá taškařice vypukla vlastně už den předem, s ohledem na brzký start jsem se vydal do Vyškova vybaven zejména čokoládou, müsli, ovocem, vlastnoručně vyrobenou chalvou a dalšími energeticky bohatými potravinami, které mi měly zachránit život, až budou docházet síly.
Zaregistrovali jsme se, večer strávili kecáním, Dostihy a sázkami (abychom nastartovali soutěžní atmosféru), přípravou dalšího müsli, diskuzí o tom, co s sebou tahat a co ne, o strategii. Doba spánku – necelé 4 hodiny.
Rozprava k závodu začala v 5:30, což je i na mě poměrně vražedný čas, nicméně ráno jsem se cítil nabuzený a nehorázně jsem se těšil. V pravidlech nejasnosti nebyly, organizace prozatím šlapala jako hodinky a tak jsme v 6:00 odstartovali na první stanoviště umístěné v parku za Vyškovským zámkem. Účelem stanoviště (na které jsem byl zvědavý už od začátku) bylo trochu rozstřelit startovní pole, což je poměrně hezky podařilo – skupinky hledaly odpovědi na otázky ohledně centra města a podle úspěšnosti, s jakou se jim to dařilo, odcházely buď s časovou penalizací nebo naopak bonusem.
Celý závod byl pro trasu 50km koncipován jako orientační terénní závod zpestřený o stanoviště s netradičními náplněmi, jejichž pozice nebyla předem známa, člověk tedy musel operativně hledat cestu. Na každém z osmi stanovišť pak čekal více či méně náročný úkol, za který mohl tím získat od –30 po +30 minut času, podle toho, jak jej splnil. Nakonec jsme vyrazili jsme z Vyškova s 18 minutami k dobru přibližně v polovině startovního pole a vydali se Ježkovou cestou dál vstříc závodu. V nohách jsme měli první tři kilometry.
Další bod trasy byla rozhledna na Chocholíku. Už z dálky jsme viděli postavy rychlejších týmů, jak běhají na rozhlednu, což v nás vyvolalo nebezpečnou představu toho, že se bude běhat na čas nahoru na rozhlednu. To se nepotvrdilo. Nahoru se totiž neběželo na čas jen jednou, ale tak dlouho, než dvojice naplnila litrový ešus vodou pomocí malého kelímku, což se nám po šesti cestách tam a zpět podařilo a mohli jsme se prvním opravdovým během vydat z kopce dolů, posilnění prvními kousky ovoce, a přesvědčení o správnosti naší strategie pomalejšího rozjezdu. V tu chvíli jsme už byli spíše ke konci pole. Odnášeli jsme si ale 20 minut k dobru.
Po žluté stezce jsme se v poměrně dobrém čase přesunuli do Pístovic, kde nás čekala lodní zábava – slalom na místním rybníku, který jsme také zvládli na výbornou, byť jsme před startem na vodu trošku zatrnuli, když se předcházející tým udělal už po pár metrech na hladině. Nálada však stoupala, vypadalo to, že na Nory předpovězený déšť nedojde. Posilnili jsme se čajem a doplnili energii a posléze vyrazili na nejdelší úsek závodu.
Cesta Rakoveckým údolím nabízela několik variant a my jsme zvolili zdánlivě nejkratší oblouk po červené značce. V Pístovicích jsme se tak odpojili od dalšího týmu, který se vydal podél Rakovce po oblouku zdánlivě větším. My jsme ale bohužel maličko zanedbali vlnění stezky, která po vrstevnici kopírovala kopce lemující údolí a taky jsme se v jednom ze zlomů zakecali a ztrátu značky zaregistrovali až asi po půl kilometru. V konečném důsledku jsme se tak znovu potkali s pomalejším týmem, který si to zkušeně razil po “delší stezce” podél potoka, která ovšem výrazně méně vlnila.
Během tohoto přesunu nás také poprvé začal maličko tlačit čas, stanoviště se uzavíralo v poledne, bylo první, které mělo pevný časový limit, do kdy musely týmy dorazit. Navíc jsme předpokládali, vzhledem k lokaci v lese, že zde bude stanoviště s lanovými aktivitami, které bylo jednou ze dvou nám známých z diskuze na webu závodu. Malinko jsme tedy kopli do vrtule a dorazili přibližně s 45 minutovou rezervou na stanoviště za Martinem, Gumídkem a Pirátem, kde jsme za střelbu z luku obdrželi první a poslední 15 minutovou penalizaci (a já divný pohled, protože jsem si luk v první chvíli chytil vzhůru nohama – únava se už začala projevovat – nicméně jsme se aspoň zasmáli), protože jsme se ze 4 ostrých střel trefili pouze jednou.
Další bod naší cesty ležel v Krásensku nedaleko kóty 586. Na cestu jsme měli něco přes dvě a půl hodiny a možnou cestu přes Ruprechtov po modré značce a pak po cestě přes Podomí až do Krásenska. Moc se nám ale nezdál zub, který bychom museli vykroužit, takže jsme se rozhodli vzít to zkratkou dle mapy a buzoly mimo značené trasy. Po krátkém pohledu do mapy jsme našli síť polňaček a lesních cest, která měla vést téměř až ke kótě. Jaká to krásná náhoda.
Ve vybraném místě jsme opravdu narazili na pěšinu, která dokonce jevila známky nedávného používání, což nás utvrdilo v našem odhodlání a tak jsme opustili bezpečí modré značky a (odpojivše se od dalšího týmu, na který jsme narazili – zatím totiž naše strategie rozumného ale setrvalého tempa vycházela) vydali se vstříc dobrodružství. A to jsme ani netušili, co nás ještě čeká.
Na první křižovatce jsme si zkontrolovali mapu s buzolou, všechno se zdálo souhlasit, takže jsme pokračovali po těžebními stroji rozježděné cestě dál. Vzápětí jsme ale narazili na křížení, které nebylo mapové. To už byla větší legrace. Po chvíli diskuze jsme si vybrali jednu z cest. Křížení totiž nakonec mapové bylo, jen jsme se nacházeli o malý kus jinde, než jsme si mysleli – čerchovaná čára, které se tvářila být darem z nebes a cestou až k následující kótě byla ve skutečnosti hranicí správních celků. S ohledem na mírový stav mezi okresy však nebyla v terénu nijak značena, ani neměla podél sebe vyježděné signálky.
V tuhle chvíli bylo vše ještě OK. Nastoupali jsme na kopec, o kterém jsme věděli, že nás čeká a směřovali k cyklostezce 5080, na kterou jsme měli v plánu se napojit. Na vrcholu kopce nás ale cesta zradila a stočila se podivným směrem, navíc se nás pokusil přejet lesní dělník svým traktorem značky Zetor. Od údělu pod koly nás zachránila jedině naše doposud zachovaná rychlost a přítomnost dělníkova syna. Pravděpodobně nechtěl, aby dítě utrpělo šok, až nás přejede, i tak jsme ale míjeli kola traktoru o centimetry.
Křížení cest, kde jsme po odjezdu traktoru zůstali stát, na mapě nebylo už doopravdy. Navíc jsem, přesvědčen o dobré schopnosti své paměti, ani nevytáhl mapu, jen buzolu, a veden posledním chybným nahlédnutím do ní udal směr o 90° jinam. A tady se začala naše největší smyčka, která nás stála nejvíce času.
Moje hrdost mi jaksi nedovolila připustit si, že jsem udělal chybu, takže jsem odhodlaně razil cestu podél průseku směrem, o které jsem byl přesvědčen, že je náš. Nejsem si zcela jistý, jak to vnímal Ježek, ale pro mě to byl asi psychicky nejnáročnější moment celého závodu. Nedařilo se mi najít žádnou z cest, ke které jsem se chtěl dostat, nakonec jsem byl tedy musel rezignovat. Čas začínal tlačit. Dobrali jsme druhého konce průseku a ani tam cesta nebyla. V tu chvíli začalo celé tohle kufrování smrdět a když si Ježek nechal ukázat buzolu, zjistili jsme, že razíme špatně.
Naskytl se nám sice pohled na krásný posed umístěný nad průsekem, který měl kolem sebe anglický trávník jako vystřižený, ani takovéto idylické místo nás ale úplně nevytrhlo ze stresu. Vyrazili jsme k posedu, že se rozhlédneme, ale les kolem byl moc hustý na to, aby bylo vidět něco jiného, než průsek, který jsme už měli prozkoumaný. Rozhodli jsme se tedy vrátit a cestou konečně narazili na smysluplně vypadající cestu, která nebyla z druhé strany mýtiny vidět. Po pár metrech jsme narazili na pevnou cestu a voilà, byla to hledaná cyklostezka 5080.
(Až z odstupem jednoho dne a díky dostatku spánku mi došlo, kde jsem udělal chybu – Ježek měl mapu v ruce otočenou popisky k sobě a já se podíval ze strany a z nejasného důvodu si všechno uložil o 90° jinak, což vyústilo v celé naše bloudění, jak je vidno na mapě dole. Jak se ale říká, zážitky nemusí být dobré, stačí, když jsou silné!)
Odechli jsme si, pohledem na hodinky zjistili, že máme dvě hodiny do uzávěru dalšího stanoviště a vyrazili. Diskuze nad změnou trasy opět mimo značené oblasti byla krátká a zavládla shoda na tom, že nemá smysl pokoušet štěstí ještě jednou. Téměř vzápětí jsme narazili na vykoupaný tým z Pístovic. Chudáci si vybrali štěstí asi na dlouho dopředu, protože během přesunu ke stanovišti z lukostřelbou zabloudili a to hned dvakrát, takže už byli na půli cesty ke stanovišti o jedno dál. Zastavili jsme je, poskytli radu ve smyslu, že předchozí stanoviště už nenaženou a po krátkém telefonátu na vedení závodu je vzali sebou dál, aby mohli pokračovat aspoň mimo soutěž. Aspoň k něčemu tedy naše bota byla.
Cestou k Podomí jsme minuli dva týmy, které se vracely z lesa, kudy vedla potencionální zkratka, a zuřivě zkoumala mapu. Nechali jsme je svému osudu a pokračovali. V Podomí jsme opět narazili na skupinu, které jsme plánovali utéct, takže jsme se společně zasmáli a pak se hnali vesnicí a já si dovolil malý vtípek na Ježkův účet, když jsem odečetl z dopravní cedule 11km do dalšího stanoviště, místo skutečných 2. Po ujasnění situace jsme si tak dovolili přezouvací pauzu a první čokoládu. Vůbec jsme toho za celý den, krom pár kousků ovoce, müsli a chalvy, nesnědli.
V Krásensku jsme si cestu zkrátili podél pole, abychom dorazili co nejblíže ke kostelu, kde mělo být stanoviště. Na fotbalovém hřišti se skoro nechali zmást připraveným stanovištěm pro středoškoláky, kteří byli na Rychtě, a děvčaty – závodnicemi, které stanoviště nenašly. Po krátké diskuzi s mapou jsme si vzpomněli na kótu a dorazili za Oťasem ke krásnému KPR stanovišti, které jsem si užil, byť Anča, do které jsme dýchali se místy nenechala přesvědčit, že se do ní opravdu dá dýchat. I tak bylo 28 minut k dobru příjemných.
Navíc jsme se ocitli v nejzazším bodě trasy a začínala nám svítat naděje, že dorazíme i do cíle. Doplnili jsme sůl a energii balíčkem arašídů a pokračovali po červené do Rovin, což byla příjemná, klesající cesta po hraně vojenského újezdu Březina. Nálada se zase ustálila, čas vypadal příznivě, další stanoviště uzavíralo až 16:20 a měli jsme tak na cestu pohodové dvě a půl hodiny, za kterých jsme využili jen něco přes polovinu.
Na rozcestí Pod Podomím nás čekalo šifrovací stanoviště. Bylo fajn zapojit na chvíli také hlavu, takže jsme se usadili u odpadkového koše, na radu šéfa stanoviště. A byl to nápad opravdu dobrý. Nepokořili jsme jen jednu šifru, byť jsme malou chvíli válčili i s docela jednoduchými věcmi. A mě také hrozně mátlo použití anglické abecedy i s CH, které je pro mě nestandardní Veselý obličej s otevřenými ústy Inu, krátký spánek a únava si vybraly svoje.
Přesto jsme s odečtem dalších 20 minut nechali za sebou ještě několik týmů a pokračovali po červené dál směrem na Vyškov (a začínalo být jasné, že z ní už nejspíše nesejdeme, což se také naplnilo).
Drželi jsme se během téhle etapy společně s dalšími dvěma týmy, chvíli jsme byli v psychicky nevýhodné pozici prvního, za kterým se zbytek v tempu veze, ale pak to kluky přestalo bavit, předběhli nás a pak už nám na paty šlapala jen dvě děvčata, byť velmi razantně.
Na Hrádek jsme ale dorazili z naší trojskupiny druzí a přišla řada na lanové překážky, kterých jsme se od začátku maličko báli. Nohy už docela bolely, zastavovat se a rozcházet začalo být nepříjemné a představa skotačení na lanech byla přinejmenším výzvou. Velmi mile mě ale překvapilo, jak moc mi tohle stanoviště bodlo, člověk zapojil úplně jiné skupiny svalů, navíc připravené překážky byly fajn a už dlouho jsem po ničem podobném nelozil. Povinně strávených 15 minut tak bylo vykoupeno velmi dobrou zábavou a svačinou.
Se skvělou náladou, zpěvem a pískáním jsme si tak vyrazili dál, přesvědčení o tom že posledních jedenáct kilometrů už prostě dojít musíme. Děvčata nás při odchodu ze stanoviště předběhly, takže jsme se pro změnu drželi my za nimi. Za Rychtářovem jsme se podruhé setkali se Zetorem, tentokrát jsme ho ale vydatně povzbuzovali do kopce.
Jednou z neplánovaných zajímavostí v tomto úseku byla živoucí indiánská osada, na kterou jsme cestou narazili. Tee-pee, sauny, přístřešky, indiánský stařešina, kupa běhajících dětí a psů, všichni oblečení jako v románech Karla Maye. Bylo to velmi zajímavé setkání, byť jsme ho absolvovali jen po kraji louky podél značky.
Pak už přišlo poslední stanoviště – s příjemnou čekací dobou, takže jsme zchalkovali další oříšky a kus čokolády, podebatovali s děvčaty, které jsme došly a s těmi, které jsme předešli, načež jsme v pěti a půl minutách vyřešili navigační GPS úkol s domečkem jedním tahem, naštěstí jen mapově, protože běhat po louce bychom už asi moc nezvládali a samozřejmě se hrálo o čas. Připsali jsme si další půlhodinu k dobru a vyrazili.
Zbývalo něco kolem 5 kilometrů. Za debat a pískání jsme je postupovali a čekali, zda se objeví pověstné maratonové naražení na zeď. Trošku jsme se na něj těšili a zároveň se báli, že by mohlo přijít moc brzo a my se museli rozhodovat, zda tahat parťáka za nohu či za vlasy. Naštěstí však naše tempo nebylo tak závratné a sladké věci nám zachovaly nějaké zbytky krevního cukru.
Vyškovem jsme se sice spíše probelhali, ale využili jsme několik zkratek a jen o malou chvíli nestihli dorazit před 19. hodinou. Finální čas v cíli byl něco kolem 19:08, čas na trase tedy celkem 13 hodin a cca 8 minut včetně všech bloudění a stanovišť. Shodli jsme se tak na tom, že máme do příštího roku poměrně reálnou hranici, kterou chceme rozhodně pokořit a navíc to nebude až tak těžké.
To jsme ale ještě netušili další rozměr celé věci. Dostali jsme zatím účastníčky, odevzdali průvodku, najedli se (sponzorství dvou Vyškovských pekáren skýtalo hromadu dobrých věcí), naklopili do sebe nějaké ionťáky, protože křeče v nohou si to žádaly, a poseděli u ohně s ostatními. Do vyhlášení zbývaly dvě hodiny, takže jsme se aspoň trochu dali dokupy, probrali zážitky, zasmáli se. Ve chvíli, kdy z člověka spadne nutnost někam jít a už se jen vyplavují endorfiny vyvolané pohybem je to moc fajn.
Kolem 20:45, kdy byl oficiální konec závodu dorazily ještě další týmy, nakonec jsme ani neskončili časově moc na chvostu. V devět jsme pak pomohli přichystat stupně vítězů a zvukovou aparaturu a chystali se tleskat vítězům. První přišla na řadu kratší 30km trasa, ve které závodilo méně týmů. A po ní už se začaly vyhlašovat jednotlivé věkové kategorie padesátky. Před vyhlášením té naší pak přišla informace, která předznamenala další běh věcí. Celý závod byl od začátku koncipován tak, že nešlo jen o prostý čas na trati (kde první týmy dorazily někdy kolem 15. hodiny), ale také o výkon na stanovištích, což se také projevilo ve výsledcích.
Náš Ursus team se tak zcela nečekaně (protože mezi prvními jsme tedy rozhodně nedorazili) díky dobrým odečtům dostal na finální čas 9h 12m 45s, který nás katapultoval na krásné 3. místo v kategorii 19 – 26 let a na 6. místo celkově.
Myslel jsem si, že budu odjíždět jen s dobrým pocitem sebepřekonání, což se mi naplnilo vrchovatě, vystoupil jsem ze své komfortní zóny, pobyl venku, nohy cítím ještě dneska a i únava je trochu patrná, nicméně jsem si celý závod neskutečně užil, stanoviště i trasa (suma sumárum po odečtu z mapy 54km) mě bavily a spojené zážitky mi určitě chvíli vydrží. Umístění tak bylo spíš třešinkou na dortu. Ale radost mi udělalo, ne že ne, stejně jako nádherně buržoustské nerezové hrnky na kafe, které jsme vyhráli.
Pokud bude tradice Vyškovské 50 pokračovat, pojedu i já. Moc příležitostí sáhnout si fyzicky na dno jsem v poslední době neměl a je to škoda, je to skvělý pocit, když už to má člověk jednou za sebou. Takže za rok znovu, navíc s povinností nejen překonat náš letošní čistý čas, ale také aspoň obhájit letošní umístění!
(2653 slov. Velká díky Ježkovi za hec, organizátorům za závod a všem za skvělou atmosféru!
Autor: Radoslav Šonský
